| na fotografii č.3 je výkonná automobilová stříkačka L&K-Reginald Czermak Teplice v činnosti | |
| na fotografii č.4,5,6a7 je dokumentováno vedení zásahu pražskými hasiči | |
| na fotografii č.10 je zobrazen spadlý zvon hodin | |
| na fotografii č.8,9a11 je vidět ohořelá dřevěná konstrukce věže | |
| »» fotografie zde »» (z fotoarchivu HZS hl.m.Prahy zpracoval: kpt.Ing.Karel Mulenko) | |
Milý čtenáři, neboj se, nešlo o světce, proslulého svou štědrostí v době adventní. Šlo o skvost barokní architektury na Malostranském náměstí, kostel sv. Mikuláše. Hlavní loď kostela dokončil v roce 1711 Kryštof Diezenhofer, jeho syn Kilián Ignác následujícího roku přidal kopuli a tři ramena kostela, včetně vnitřní mistrovské výzdoby. Stavba byla počata v roce 1704.
Co se tenkrát to úterý 1.září 1925 stalo? Málem se opakovalo Národní divadlo!
Bylo krátce po poledni, když si bdělý a službukonající strážník všimnul vycházejícího šedivého kouře z opravované kopule kostela. Věž byla obložena lešením, stavitel Sochor prováděl rozsáhlé opravy fasády. Policista se vydal neohroženě do věže a cestou potkal klempířského dělníka Františka Rosáčka. Právě scházel z věže dolů a jak se později ukázalo, neměl nejmenší potuchy, co se ve věži děje. Vrátili se zpět do věže, jenomže… plameny se už hnaly proti nim. Honem zpátky na ulici. Při vší smůle jedna jiskérka naděje. Kolem šel pražský hasič. Oba zhodnotili situaci a uznali ji za hrozivou. Pomocí požárního telegrafu přivolali odbornou pomoc. Zase se ukázalo, k čemu je dobrý telegraf! Krátce nato se děly věci nevídané. Bleskově se dostavily dvě čety pražského hasičského sboru v čele se svým šéfem, stavebním radou Uhrem. A začal boj s časem a plameny. Ty už pěkně šlehaly z báně a hrozilo dokonce, že se věž zřítí do ulice. Hasiči tedy začali zalévat plameny pořádnými přívaly vody. Hrozilo totiž reálné nebezpečí, že se plameny rozšíří. V tu chvíli byl docela silný vítr. Kromě hasičů byla přivolána policejní pohotovost v čele s vrchním policejním radou Charvátem, vojenskou vedl štábní kapitán Král. Obě složky měly co dělat. Zpráva o požáru se totiž roznesla po Praze rychlostí blesku a obou pohotovostí bylo zapotřebí k udržení zevlounů v patřičných mezích.
Mezitím se hasiči pustili do práce. Bylo štěstí, že se podařilo oheň udržet v patřičné výši, že přímo neohrožoval provoz na ulici. Plameny sice likvidovaly vyschlé trámoví a skutečně hrozilo, že se celá věž zřítí do ulice. Jenomže hasiči věděli, jak na to. Proudy vody, hnané výkonnými čerpadly, posléze omezily rozšíření plamenů, trvalo to sice skoro dvě hodiny, leč, hasiči nakonec slavili triumf. Plameny skutečně skončily pouze v zasažené věži. Krátce poté, zhruba dvě hodiny po vypuknutí, šla do ústřední stanice zpráva o ukončení případu.
Vzhledem k tomu, že se jednalo o mimořádnou událost v mimořádném objektu, sjela se na místo mimořádná společnost. Ministerský předseda dr.Švehla, ministři Šrámek, Novák, poslanci Stříbrný, Kramář, Meissner. Město Prahu zastupoval sám primátor dr.Baxa. Všichni nešetřili slovy chvály na adresu pražského sboru. Vždyť se podařilo, téměř beze ztrát, ochránit památku, které se do dnešních dnů obdivuje celý svět.
V úvodu jsme řekli, že se málem opakovalo Národní divadlo. Proč to tvrzení? Ve věži byla nalezena klempířská kamínka a dřevěné uhlí. My znalci historie víme, že to samé vybavení bylo na střeše divadla. Nebo ne?